Na úvod bych se rád zamyslel nad tím, co to vlastně znamená slovo „posluchač“ ve smyslu radiového vysílání. Na tento výraz se bohužel nabalilo historicky mnoho negativních přívlastků, ačkoliv k tomu není žádný důvod. Když někomu řeknete, že se zaobíráte poslechem, spousta lidí si představí od nějakých tajných agentů, až po šmíráky či policisty. Přitom posluchačem se stává přeci každý automaticky, když si v autě zapne autorádio a naladí si místní rozhlasovou stanici.
Termín „posluchač“ nebyl ovšem vždy spojován jen s odposlechem a porušováním tajemství předávaných zpráv. Umět správně ovládat přijímač a porozumět základům přijímací techniky znamenalo základní předpoklad pro udělení (nejen) radioamatérské licence. V minulých dobách musel začínající radioamatér přesně vědět co kde a jak vysílá (samozřejmě v rámci radioamatérských pásem), jak se stanice identifikují a současně tak získával i povědomí o tom, jak funguje ionosféra, jaké procesy se v ní objevují a jak ovlivňují podmínky šíření. Postupně tak zjišťoval, za jakých podmínek a v jakých pásmech je možné uskutečnit spojení spolehlivě, nebo naopak, kdy a na kterých pásmech a za jakých podmínek spojení navázat nelze. Tyto znalosti byly přece základním předpokladem i možností uplatnění v armádě jako spojař. Vlastnictví přijímače ať fabrického nebo častěji podomácku vyrobeného bylo nutností a základem pro další vlastní rozvoj.
Před rokem 1989 bylo vlastnictví přijímače (především širokopásmového a nebo dokonce vyrobeného na západě) automaticky považováno za něco podezřelého a předpokládalo se, že je používán k poslechu „nepřátelských“ zahraničních rozhlasů, a nebo k porušování telekomunikačního tajemství a odposlechu státních složek. I když byla dostupnost a možnost koupě takových zařízení velmi omezená, i tak se našla část nadšených posluchačů, kteří byli ochotni nejen obětovat větší sumu peněz na pořízení přijímače, ale také riskovat to, že se velmi rychle dostanou do hledáčku státní tajné bezpečnosti.
Po převratu se situace změnila. Zahraniční trhy se otevřely státům východní Evropy, padlo mnoho omezení, regulací a zákazů. Dostupnost občanských, radioamatérských i profesionálních radiostanic, ale také především přehledových širokopásmových i speciálních přijímačů se rapidně zvýšila. Nákupy drahých speciálních stanic či přijímačů už nebyla jen doména vládních institucí či armády. Vše bylo omezeno jen finančními možnostmi uživatelů. Telekomunikační odvětví zažívalo ten pravý boom. Na trhu se objevovaly co půl roku novinky ze světa přijímací i vysílací techniky. Budovaly se velké rádiové sítě určené pro soukromé nestátní subjekty. Velký rozmach zaznamenalo bezdrátové telefonní spojení ( před rokem 1989 jen doménou vyvolených ) a to jak ve formě analogové telefonní sítě NMT, tak velmi záhy i první digitální sítě GSM. Velký rozvoj se odehrával i na poli televizní a rozhlasové, po Evropě vznikaly stovky soukromých rozhlasových stanic a desítky televizních pozemních kanálů.
Celkem logicky se s novou dostupnější profesionální radiotechnikou zvýšil značně i zájem (nejen) radioamatérů posluchačů o možnost sledovat do té doby málo známá profesionální radiová pásma a to jak krátkovlnná, tak lokální v pásmu VKV. V této době se objevuje mimo stolních širokopásmových přehledových přijímačů i nový typ přijímacích zařízení. Jednalo se o vyhledávací přijímače určené k nalezení blízkých služeb a monitoring profesionálních pasem. Označeny byly tyto přijímače jako „radioscannery“. Na nás trh se dostávala zpočátku produkce určená především pro americký a později pro anglický trh. Kvalita těchto přijímačů z dnešního hlediska nebyla valná, ale byla to změna a nový typ přijímačů, který si velmi záhy našel své zastánce a uživatele. Byl to velký krok v možnostech sledování profesionálních služeb – do té doby jen doména správních orgánů kmitočtového spektra, popřípadě armádních či speciálních státních složek.
Nové tisíciletí znamenalo v profesionálních komunikačních systémech velkou vlnu digitalizace. Již v devadesátých letech se objevovaly digitální radiové sítě (GSM, Tetrapol, APCO25), ty ale sloužily především k zamezení náhodného odposlechu předávaných zpráv náhodným posluchačem (i radioamatérské stanice byly již v devadesátých letech vybaveny širokopásmovými přijímači a bylo tedy možné poslouchat stanice i mimo radioamatérská pásma), ale vzhledem k pořizovací ceně digitálních stanic nebo kryptovacích modulů se jednalo především o doménu státních a vojenských složek. Skutečná digitalizace civilního radiového provozu začala až v polovině prvního desetiletí nového tisíciletí. Na trhu se začaly objevovat stanice několika digitálních standardů, které postupně akceptovala většina výrobců profesionální radiotechniky. Jednalo se o standardy DMR (Digital Mobile Radio), TETRA (Terestrial Trunked RAdio system) a pozadu nezůstaly jak telefonní sítě, které již umožňují hlasovou komunikaci Voice over IP či uživatelské digitální sítě tím pádem i mnohem jednodušší vytváření virtuálních uživatelských hlasových sítí a o digitalizaci rozhlasu a televize myslím nemusím mnoho mluvit. Digitalizace se nevyhnula ani radioamatérským pásmům. Zde se objevily v zásadě tři digitální komunikační systémy. První byl DSTAR (Digital Smart Terchnologies for Amateur Radio), poté přišel profesionální systém DMR a systém od firmy Yaesu FUSION. Postupem času začal ovšem systém DSTAR upadat (system FUSION se masivně neprosadil nikdy) a začal ho nahrazovat systém DMR už z důvodu nízkých pořizovacích nákladů na stanice z čínské provenience.
Možnosti posluchačů se ovšem neomezují jen na pořízení drahých jednoúčelových přehledových přijímačů. Vzhledem ke stále dostupnější velmi výkonné výpočetní technice se staly velkou samostatnou kapitolou softwarově definované přijímače. Tedy zařízení, které zpracovávají buď část a nebo celé přijímané pásmo přímo A/D převodníky a FPGA procesory. Parametry těchto přijímačů lze měnit pomocí vhodného nastavení zpracovávání převodníků popřípadě dalšími DSP obvody. Tato technika otevřela civilnímu sektoru netušené možnosti jak ve sledování zájmových radiových pásem, tak vlastně celého radiového spektra. Pomocí těchto přijímačů je možné sledovat na úplně nové úrovni měnící se podmínky šíření, ale lze také zpracovávat digitální druhy provozu, aniž by bylo potřeba použít originální techniky. Pořizovací cena těchto přijímačů začíná na několika stokorunách a končí v řádech tisíců EUR.
Radiové posluchače lze rozdělit do několika základních kategorií. Základní skupinou jsou posluchači, kteří se zaobírají především vzdáleným příjmem, tj. sledováním podmínek šíření a „lovení“ vzácných stanic, tedy stanic, které nejsou za běžných podmínek se standardním vybavením slyšitelné a to jak v pásmech pod 30 MHz (DV,SV a KV), tak v pásmech vyšších. Další početnou skupinou jsou posluchači, kteří „loví“ vzácné stanice či vzácné země. Zde se nemusí vůbec jednat o sledování stanic neveřejných služeb, ale o poslech rozhlasových či televizních pásem (RTV DXing). Pak zde figurují posluchači radioamatérských pásem, kteří se specializují na lovení vzácných expedičních stanic, popřípadě se zúčastňují radioamatérských závodů v kategorii „posluchač“.
A na konec jsou zde posluchači, kteří se specializují na sledování profesionálních služeb a zde si samozřejmě, jako v každém oboru, najde každý to, co ho zajímá. Někteří posluchači hledají stanice BMIS (Obecní rozhlas) a snaží se odhalit, o kterou vesnici nebo město se jedná (a někdy je to skutečně detektivní práce), jiní sledují leteckou dopravu (těch je bohužel dnes minimum). Některým posluchačům stačí poslouchat místní služby (dopravní podniky, taxi apod.), jiní sledují podmínky šíření a hledají služby ze vzdálených koutů republiky nebo ze zahraničí. Každý si zde najde to, co ho nejvíc baví.
Všechny jmenované obory mají ovšem cosi společného a tím je postupný vývoj každého posluchače od úplného začátečníka po vysoce znalého hobbystu, tedy člověka, který již zná z praxe co je možné kde slyšet a co není. Nedílnou součástí je samozřejmě i obměna přijímací techniky od antén po přijímače tak, jak postupem času každý zvyšuje svoje znalosti a nároky na poslech. Každý posluchač (pokud tento koníček provozuje pravidelně a poctivě) prostě narazí na limit vlastní techniky a bude nucen utrácet víc peněz za lepší přijímače ať se mu to líbí nebo ne. Přijímač za 300 korun ve většině případů přestane svoji funkci plnit a bude nutné je vyměnit.
Další samostatnou kapitolou jsou účasti na společných akcích stejně „postižených“ lidí, kdy se sejde parta posluchačů a radiově-zajímavém místě a společně pak zkoumají radiový provoz v oblasti, kterou neznají. Při těchto akcích je pak možné výrazné sebevzdělávání pomocí znalostí a zkušeností ostatních posluchačů.
Radiomonitoring jako koníček není v žádném případě masivní záležitostí a posluchačů, které tato velmi specifická činnost baví je bohužel relativně málo. Na druhou stranu se jím zaobírají velmi chytří a vzdělaní lidé. Samotný koníček vás donutí k sebevzdělávání a to ne z důvodu zjišťování obsahu předávaných zpráv, ale především z praktického důvodu posouvání hranic možného. Vždy budete stát před problematikou, jak zlepšit vlastní možnosti poslechu (lépe a dál) a díky tomu se budete snažit nejen zlepšit techniku, ale také pochopit přírodní pochody a procesy, které šíření radiových vln (a tím pádem i váš koníček) přímo ovlivňují.