Vývoj digitálních technologií se samozřejmě nevyhýbá ani profesionální komunikační technice. Exponenciální nárůst výpočetního výkonu současně se zlevňováním DSP procesorů, A/D převodníků a FPGA čipů otevřely dveře novým technologiím a současně tím i zpřístupnily i technickou oblast „civilistům“ do té doby určenou jen vládnímu a vojenskému sektoru. V profesionální komunikační technice se začínají masově používat technologie na principu softwarově definovaných přijímačů a vysílačů. Současně díky výkonu procesorů nabízí někteří výrobci i velmi vysokou kryptografickou úroveň zabezpečení komunikace až do úrovně 256 bitového AES šifrování, které odpovídá v současné době úrovni utajení až na stupeň „přísně tajné“.
Za posledních 25 let vývoje digitálních komunikačních technologií se sice objevila spousta vedlejších uliček, ale také několik zásadních standardů, které začaly udávat směr vývoje těchto technologií. Tyto technologie dovolují již v základu funkce, které se u analogových radiostanic všelijak roubovaly do komunikačních sítí pomocí doplňkových datových přenosů. Další velkou výhodou je i softwarová variabilita většiny z těchto systémů… tj. výrobce umí reagovat na přání koncového zákazníka mnohem pružněji, protože mu to dovoluje „otevřená“ hardwarová platforma a on může doplnit funkci jen pouhou úpravou firmwaru v koncových terminálech nebo infrastruktury. To bylo u jednoúčelových obvodů analogových radiostanic v podstatě nemyslitelné – každá změna funkce znamenala změnu výrobního procesu, nebo velmi složité nahrávání firmwaru pomocí speciálních převodníků a pomocí speciálního softwaru.
V následujících kapitolách se podíváme na digitální komunikační standardy, které je možné na našem území zaznamenat ať masově, nebo jen výjimečně. Některé z následujících standardů jsou již na pokraji své životnosti a jsou nahrazovány novějšími, a nebo se jedná, a to je bohužel také realita dnešní doby, o proprietární digitální systémy, který slouží jen jako zabezpečení komunikace, ale žádné nové zásadní funkce nepřináší. Na druhou stranu zde můžete potkat i sítě technologií současné nejmodernější úrovně, které mají před sebou ještě mnoho úspěšných let a které jsou stále vyvíjeny.
Krátkovlnná pásma (0-30 MHz)
Jelikož naše lodní ani letecká doprava (nepočítám-li krátkovlnný textový systém ACARS s označením HFDL- HF Datalink) tato spodní pásma nepoužívá, zbývá jen armáda. Ta na krátkovlnných pásmech používá de facto jen vojenské digitální systémy jakým je selektivní systém ALIS pro test spojení a jako selektivní volbu, standard STANAG 4285 pro přenos zpráv a STANAG 4197 pro přenos hlasu. Selektivní systém ALIS lze dekódovat některými volnými softwary a STANAG 4285, pokud není šifrován lze též číst pomocí civilních programů a zvukové karty. Hlasový přenos STANAG 4197 ovšem již v civilním sektoru dekódovatelný není, nehledě na to, že je pravděpodobně i šifrován, jelikož se jedná o taktické radiové spojení do vojenské telefonní sítě. Jedná se o tzv. systém URP (uzly radiového přístupu), což je vlastně síť krátkovlnných retranslačních stanic, kterými je možné připojení do telefonní sítě armádními stanicemi kdekoliv v Evropě, pokud by například nebylo možné použít satelitní spojení.
Pásmo 30 – 130 MHz
Spodní VKV pásma (MB – Middle Band) jsou svým způsobem atypická a tak zde mnoho digitálních provozů nenajdete. Pásmo 30-66 MHz využívají vojáci a ti skutečně mohou použít digitálního přenosu kvůli taktickému utajení. Paradoxní ovšem je, že do devadesátých let vojenské radiostanice žádné skutečně digitální zabezpečení neměly. Až teprve do prvních řad stanic řady RF13 od firmy Dicom byly na přání instalovány šifrovací moduly. Samozřejmě se nejednalo o žádnou digitální infrastrukturu, byl to v podstatě jen digitální maskovač s 32 bitovým kódem. Tento digitální přenos hlasu a dat byl jen naroubovaný na analogovou radiostanici. V analogovém scanneru jste tento provoz mohli zaznamenat jen jako klasické NFM vysílání šumu. Předpokládám, že se tyto moduly sice asi ještě v těchto stanicích nacházejí, ale nejsou do budoucna použitelné, jelikož se jedná o jednoúčelový proprietární systém. Ostatně každý výrobce vojenské technologie nabízí vlastní systém zabezpečení hovorů (Racal, Harris apod.).
Postupem času ovšem se objevil požadavek na kompatibilitu komunikačních systémů v rámci armád NATO. Požadavek byl nejen na interoperabilitu mezi vojenskými prostředky, dobré zabezpečení vůči odposlechu nepřítelem, ale také na možnost omezení rušení vlastní komunikace prostředky radioelektronického boje protivníka. Vzniká tedy VKV systém na principu frekvenčního skákání (Frequency Hopping). V principu se jedná o to, že se do stanice na programují desítky kmitočtů (nebo si je stanice volí automaticky sama dle rušení na jednotlivých kmitočtech) a na nich jsou pseudonáhodně vysílána data. Vysílaní dat je velmi rychlé (rychlost skákání je klidně 100 kmitočtů za vteřinu), takže jej není možné zachytit klasickým FM přijímačem. Když se naladíte analogovým přijímačem na jeden z těchto datových kanálů, zaznamenáte jen pulsní „rušení“, tj. v různých náhodných časech se zde budou objevovat datové pulsy. Pokud nevíte, že se jedná o užitečný signál, bez problémů jej zaměníte za obyčejné rušení. Tento systém splňuje všechny požadavky – je možné vytvářet ucelené digitální sítě, jak simplexní, tak duplexní a to se všemi funkcionalitami (přenosy dat pro řízení palby, pozice stanic, selektivní volání apod.) pokud dojde k zarušení některých kmitočtů, přestanou se používat. Samotné radiostanice mohou být v režimu, kdy samy „vyklíčují“ zarušené kmitočty a použijí jiné. Veškerá data jsou samozřejmě šifrována dle standardů NATO, takže zabezpečení proti odposlechu je „by design“. Potenciální protivník by musel nejprve identifikovat všechny aktivní frekvence, najít klíč podle jakého jsou data vysílána a poté data dešifrovat. Pro nás, civilisty je poměrně obtížný už krok číslo 1. S klasickým přijímačem nemáte šanci, pokud používáte dostatečně rychlý a kvalitní SDR přijímač (například typu AirSpy), můžete při troše šikovnosti alespoň identifikovat pomocí spektrálního analyzátoru aktivní frekvence.
V pásmu 66 – 88 MHz je možné zachytit jen jeden civilní hlasový digitální systém a tím je u nás stále častěji používaný digitální BMIS (Bezdrátový Místní Informační Systém), tedy obecní rozhlas. Přímo na stránkách ČTÚ je možné najít seznam frekvencí těchto stanic, které jsou určeny pro digitální přenos. Tento přenos opět na klasickém analogovém přijímači identifikujete jen jako zvýšený šum, jedná se totiž o vícestavovou QAM modulaci o šířce pásma 10 kHz. Jelikož ale tyto systémy vyrábí více firem a není stanoven žádný standard, jedná se tedy opět o proprietární přenos dat. K těmto datovým přenosům tedy opět neexistuje žádný dekodér, jen jednoúčelové domácí přijímače od každého výrobce zvlášť. Pro toto pásmo vyráběla většina výrobců profesionální komunikační techniky řady radiostanic, ovšem vzhledem ke klesajícímu zájmu a postupné likvidaci radiových sítí z těchto pásem, došlo k rozhodnutí, že se toto pásmo již podporovat v nových řadách digitálních radiostanic nebude. Výsledkem je, že pro toto pásmo v podstatě neexistuje digitální varianta radiostanic standardů a to ani z asijských dílen.
Mimochodem ve Francii v tomto pásmu ještě stále žije pozůstatek první verze digitální sítě TETRAPOL s označením RUBIS. Tato síť slouží údajně pro francouzské stážníky v oblasti Alp. Dle mého názoru nechávají Francouzi tuto síť žít z velmi praktického důvodu. Radiové vlny se toiž v těchto spodních pásmech šíří po horách poměrně dobře a není tak potřeba vytvářet mnohonásobně složitější radiový systém pro pokrytí všech údolí. A nebo to slouží jen jako záloha, těžko říct. Každopádně během zlepšených podmínek je možné tuto síť v rozsahu 77-78 MHz zachytit. Dekodéry dat pro sítě TETRAPOL samozřejmě na tuto starou síť nefungují, jelikož to ještě nebyla standardizovaná síť s jedním řídícím kanálem a standardizovaným komunikačním protokolem.
Letecké pásmo
Letecká pásma do budoucna čekají časem také digitalizace, ale zatím je to celé spíš jen na papíře a v plánech na několik mnoho let. Spodní část leteckého pásma od 118 – 122 MHz byla rozdělena do jednotlivých kmitočtových svazků, ve kterých měly vznikat velké digitální komunikační sítě využívající systému TDMA. Systém měl označení VDL-3 a jeho implementace, ačkoliv byl leteckou asociací FAA přijat v roce 2003, bylo o rok později zastaveno. Nyní se plánuje nasazení systému označeném jako VDL-4. To je systém označený jako STDMA – Self organized TDMA, tedy systém, kdy si síť vytvářejí samotní účastníci bez nutnosti vytváření složité pozemní infrastruktury, jak tomu mělo být u systému VDL-3. Systém VDL-4 má být součástí tzv. D-AIM Digital Aero Information Management – tedy uceleného systému předávání informací na palubu letadla z různých zdrojů. Jedná se o informace o vzdušné situaci pomocí ADS-B, automatizovaného předávání meteorologických informací ze země (D-ATIS), digitálního předávání zpráv řízení letového provozu CPDLC apod. Zda se se bude využívat plánované rozdělení pásma pro původní systém VDL-3 zatím není jasné. Nyní každopádně prochází letecká doprava postupnou implementací jednotlivých subsystémů na palubu letadel. V samotných leteckých pásmech můžete narazit na následující systémy:
ACARS
Jedná se o původní textový systém vysílaný na frekvencích 131.550 MHz , 131.725 MHz a 131.825 MHz. Pomocí tohoto systému mohou piloti zjišťovat počasí v destinaci, posílat hlášení o stavu letadla či letu, nebo posílat aktuální pozici letadla, pokud si jej vyžádá provozovatel (nikoliv řízení letového provozu). Tento systém je možné dekódovat mnoha freewarovými softwary jen pomocí zvukové karty. Jako dekodér je možné použít i miniaturní počítač Raspberry PI, který ve spojení s klasickým přijímačem RTL-SDR dokáže data také zpracovat a ve vhodném textovém formátu posílat po síti nebo do souboru. Pokud používáte například program PlanePlotter, můžete informace z takového dekodéru zpracovat i do vizuální podoby. Tento systém je ovšem v současnosti masivně opouštěn a nahrazen systémem VDL-2.
VHF DataLink (VDL-2)
Systém VDL-2 je nastupujícím systémem datové výměny informací mezi letadlem a pozemními stanicemi. VDL již funguje na trochu jiném principu než klasický ACARS.
V případě použití klasického ACARS systému (i typu HFDL) jsou data z letadla posílána jen na vyžádání z pozemní stanice nebo letadla. Letadlo se ohlásí nejbližší základně, že je na příjmu a pak komunikuje se zemí jen na vyžádání. Na krátkých vlnách je navíc letadlu přidělen časový segment (slot), kdy může vysílat, pokud je potřeba komunikovat se zemí.
VDL je svým principem počítačová síť, která si hlídá neustále přítomnost „připojených“ letadel. V praxi tedy neustále letadla posílají základní informace – vlastní adresu (HEX adresa odpovídače), cílové letiště, aktivní přípojný pozemní bod VDL (s kterou pozemní stanicí komunikují), aktuální výška a pozice. Dále jsou v textové části uvedeny požadované informace tj. požadavky na počasí nebo textové zprávy s pozemní stanicí. Systém VDL-2 navíc slouží jako jeden z přenosových systémů pro komunikační protokol CPDLC (Controller-Pilot Data Link Communication), tedy systém předávání navigačních zpráv a příkazů řízení letového provozu pilotům do palubního počítače jako součástí tzv. systému FANS (Future Air Navigation System) a již zmiňovaného D-AIM, který by měl nahrazovat hlasovou komunikaci. Pozemní základna pro systém ACARS i VDL-2 je přímo na letišti Ruzyně a řízení letového provozu v Jenči již systém CPDLC plně podporuje.
Přenos VDL-2 můžete naladit na následujících kmitočtech:
- 136.725 MHz
- 136.775 MHz
- 136.825 MHz
- 136.875 MHz
- 136.925 MHz
Dekódování VDL je možné jen pomocí SDR přijímačů (i pomocí levné RTL-SDR) a dekódovacího softwaru. Pro civilní účely je cenově nejdostupnější amatérský program MultiPSK, ale dekódovat je možné i pomocí profesionálních softwarů. Další možností je použití linuxového programu „dumpvdl2“, který umí dekódovat VDL2 data ze všech frekvencí současně a umí je vizualizovat a lze tato data i velmi šikovně filtrovat. Jelikož je VDL datová komunikace velmi svižná, je nutné z ní filtrovat jen opravdu důležitá a smysluplná data. Běžný denní provoz je totiž cca 50.000 zpráv a to opravdu není v lidských silách přečíst.
Letecká doprava používá digitálního přenosu hlasu při komunikaci přes satelity Inmarsat v L-pásmu (1545 MHz). V civilním sektoru dokonce existuje několik programů, které umí dekódovat provozní data a ACARS zprávy přes tento systém. Především se jedná o známý program JAERO. Pomocí něj je možné dekódovat jak data, tak hlas. Úzkopámový přenos přes inmarsat je ovšem pomalu na ústupu a přes Inmarsat-C je provoz relativně malý. Hlavní družicová komunikace již probíhá přes širokopásmové kanály družic Inmarsat novějších generací o značením BGAN (Broadband Global Area Network) a ta je již kompletně tvořena jako počítačová IP síť, ve které je implementován hlas, data, ale i klasické internetové spojení na paluby letadel.
Samostatnou kapitolou je vojenský letecký provoz. Zde se digitální systémy pro přenos hlasu využívá poměrně často a to včetně české armády. Jak v prvním (138-144 MHz), tak v druhém leteckém pásmu (230-400 MHz) se používají NATO standardizované digitální maskovače s označením ANDVT (Advanced Narrowband Digital Voice Terminal). Ty slouží především pro zabezpečení strategické komunikace. Za běžných „mírových“ podmínek je příliš často neuslyšíte, ale jsou periodicky testovány a během vojenských cvičení je možné tento systém také zaslechnout. Na klasickém přijímači jej uslyšíte jen jako šum s krátkým synchronizačním pulsem na začátku každé relace (trochu podobné radioamatérskému systému DSTAR).
Další variantou taktického datového spojení mezi bojovými letadly a pozemním vojenským řízením (popřípadě i vzdušným řízením AWACS) je použití systému TADIL-A / LINK11, které je možné zachytit nejen v pásmu KV, ale také v drobně modifikované verzi v druhém leteckém pásmu. Zatímco v pásmu KV jsou vyvářeny pevné digitální sítě, do kterých se připojují jednotlivý uživatelé, v případě VKV LINK11 se jedná především u spojení ad-hoc, tedy vytváření jednoúčelového dočasného spojení. Tento systém se ale v současnosti v pásmu VKV používá jen zřídka.
Vyšší nadstavbou digitální AIR-AIR nebo AIR-GND komunikace je systém LINK16 v pásmu 1 GHz. Tento širokopásmový TDMA systém umožňuje vytvářet za provozu dočasné i stacionární digitální komunikační sítě. Jednotlivé bojové jednotky se pak přihlašují do této sítě jako klasický klient k serveru tj. připojí se do konkrétně pojmenované sítě s konkrétním šifrovacím klíčem. Tímto způsobem mohou dostávat aktuální informace piloti bojových letadel, jak z pozemní protivzdušná obrany, tak z letadel AWACS. Systém LINK16 umožňuje vytvoření spojení mezi pozemními jednotkami, řízením CRC (Combat and Reporting Center), ale také vzájemné spojení mezi CRC a jednotkami EW (Early Warning neboli AWACS). Spojení si mohou ale vytvořit i jednotlivá letadla opět jako spojení ad-hoc.
Starší, ale stále používanou verzí digitální komunikace je pomocí HQ (Have Quick) neboli frekvenčního skákání. Tento systém je používán především na taktické úrovni, ale vzhledem k velmi omezené kapacitě přenosu dat, je používán jen zřídka a to především při spojení dvou stanic a pro přenos hlasu nebo jednoduchých taktických zpráv (stavy munice, paliva, předání identifikace cíle apod.). U nás tento starší systém používají letadla Gripen, jedná se ale o proprietární systém Saabu, který není kompatibilní s jinými systémy NATO.
V druhém leteckém pásmu můžete nalézt sestupné linky stacionárních vojenských satelitů. Ačkoliv se hovoří o tom, že jsou tyto družice „na odpis“ není to pravda. Stále jsou tyto družice používané na taktické úrovni a případně jako záložní. Většina z nich ale už nepoužívá klasické analogové vysílaní, ale díky tomu, že jsou na družicích lineární transpondéry (linearní vstup i výstup – co do vstupu pustíte, to se převede a zesílí bez ohledu na typ vysílání) používají se již digitální modulace typu OFDM (rozprostřené spektrum) a nebo různé verze TDMA či HQ. Tyto družice v rámci Evropy používají různí uživatelé buď jako provozovatelé (Německo, Anglie, USA, Itálie apod.) a nebo jako sekundární uživatelé. To je případ i naší armády, která má k dispozici koncové terminály a vybavení pro SATCOM spojení, ale pokud jej chce použít, musí žádat alianční partnery o aktivaci komunikačního kanálu. V praxi to tedy znamená, že naši armádu pravděpodobně přes UHF satcom nikdy neuslyšíte, jedině v rámci nějakého mezinárodního cvičení, ale to už se většinou používá digitálních systémů.
Profesionální služby
V pásmech VHF a UHF můžete nalézt několik základních digitálních komunikačních systémů. Vezměme je postupně dle používaného pásma.
V pásmu 380-395 MHz naleznete naši známou síť typu TETRAPOL s označením IZS Pegas. Tento systém (TETRAPOL) byl vyvíjen již v 80 letech minulého století pro účely policie, armády a státních bezpečnostních složek ve Francii u společnosti MATRA-NORTEL. Zabezpečení komunikace zde byla tedy jasná priorita. Jednalo se sice ještě o princip trunkové sítě (jeden datový kanál a více hovorových kanálů), ale jak hlasový přenos, tak přenos servisních dat je již kompletně digitální. Jedná se samozřejmě o proprietární datový protokol, proprietární hlasový kodek a vlastní systém šifrování, to bylo ale účelem. Dekódování hlasu a uživatelských dat této sítě samozřejmě není možné, lze ale dekódovat servisní informace o provozu v síti jak amatérsky, tak pomocí placených profesionálních programů.
V pásmu 420-430 MHz lze nalézt civilní (i státní) sítě typu TETRA. Tyto sítě již využívají modernější způsob časového přístupu k síti TDMA převzatý částečně z technologie GSM. Původně byla síť TETRA koncipována bez zabezpečení, ale velmi záhy bylo do této technologie implementováno zabezpečení na třech úrovních označených jako TEA-1 až TEA-3. Na našem území se tato radiová síť objevila nejprve v hlavním městě v roce 2000 a poté se postupně začaly objevovat lokální sítě, které slouží pro komunikaci ve městech jako městský radiový systém (MRS), ale například i v průmyslových podnicích. Tyto digitální sítě, které nepoužívají zabezpečení lze monitorovat pomocí některých širokopásmových digitálních přijímačů a pomocí softwarových dekodérů a SDR přijímačů. V případě zabezpečených sítí, nelze mimo prolomeného systému TEA-1 (ten je ale používán velmi zřídka a jen u civilních sítí) a identifikace vysílačů dekódovat nic.
Po roce 2000 byl standardizován nový digitální komunikační systém s označením DMR (Digital Mobile Radio). Tento standard rozděluje digitální komunikaci na tři základní režimy. Jednokmitočtový (jednokanálový), jednokmitočtový (dvoukanálový) a více kmitočtový více-kanálový. Vznikl tak standard se třemi úrovněmi označenými TIER 1, 2 a 3. Tento systém se nakonec ujal v profesionálních sítích v pásmech VHF i UHF. Standard převzali výrobci jak západních zemí, tak východních a lze tak používat radiostanice v jedné síti od více výrobců.
Úroveň 1 (TIER 1) je jednokmitočtový jednokanálový (současně může hovořit na kmitočtu jen jeden účastník) neinfrastrukturní digitální systém, který v podstatě jen digitalizuje hlas, přidává některé funkce ve formě doplňkových dat (například selektivní volání). Tento systém byl použit jen jako digitální verze „občanských radiostanic“, bez zabezpečení a bez dalších doplňkových funkcí a nadále není vyvíjen. Radiostanice využívající tento digitální systém lze koupit pod označením dPMR (digital PMR). Výrobce TAIT tedy vytvořil profesionální verzi stanic úrovně TIER1 i s použitím převaděčů, ale je to spíše exotické proprietární řešení. Na našem území jeden exemplář této nestandardní sítě skutečně existuje.
Úroveň 2 (TIER 2) je jednokmitočtový, dvoukanálový systém, který díky režimu TDMA umožňuje současnou komunikaci nebo datové přenosy dvou stanic na jednom kmitočtu. Firma Motorola začala produkovat stanice využívající tento systém pod označením MOTOTRBO, výrobce HYT označuje své stanice jako HYTERA. Obecně jsou označovány tyto stanice jako typ DMR i u levných čínských výrobců. Tento digitální systém umožňuje vytvářet jak regionální, tak multiregionální sítě (pomocí IP propojení), které umožňují roaming stanic, individuální volání mezi stanicemi napříč sítěmi, odesílání textových i datových zpráv, přenos GPS pozic jak na základnový datový koncentrátor, tak mezi terminály. Výrobci dnes umožňují kompletní dálkový dohled nad provozem v síti, ale také možnost dynamicky měnit možnosti přístupu jednotlivých účastníků i nastavení radiostanic. Tento systém je v současné době nejrozšířenější digitální radiovou platformou u nás, ale do popředí se již dostávají i sítě třetí úrovně.
Úroveň 3 (TIER 3) je již vícekanálový systém pracující trunkovým principem, kdy jsou dynamicky otevírány nové komunikační kanály, pokud jsou stávající obsazeny. Radiové sítě využívající tento systém jsou určeny pro velký počet účastníků, kdy mohou současně probíhat i desítky hovorů či datových přenosů. Každý komunikační kanál umožňuje vždy přenášet dva současné hovory (či data) a každá účastnická stanice dostává informaci ze servisního kanálu, kam se má přeladit, na který časový slot se má přepnout a která skupina zde právě hovoří.
U nejnovějších sítí DMR je dokonce možné i v simplexním režimu (tj. bez infrastruktury) využít TDMA, tedy uskutečňovat dva nezávislé hovory nebo datové přenosy na jednom kmitočtu (tzv. DCDM – Dual Capacity Direct Mode).
Digitální komunikace systémem DMR – Mototrbo lze na běžném analogovém, scanneru detekovat poměrně dobře. Převaděč vysílá současně data obou časových slotů, i když na jednom časovém slotu není provoz, během prohledávání pásma se vám tedy přijímač na takové stanici zastaví. Horší to je s direktním provozem. Některé přijímače typu Uniden nebo AOR mají squelchový obvod dostatečně rychlý, takže jsou schopni zareagovat i na periodické pulsní vysílání a i direktní provoz vám odhalí. Pokud používáte SDR přijímače, na spektrálním analyzátoru (přesněji na vodopádu) jak převaděčový, tak direktní provoz celkem spolehlivě odhalíte. Dekódování nezabezpečených DMR sítí je možné pomocí digitálních radioskenerů, nebo pomocí speciálního softwaru za použití zvukové karty nebo SDR přijímačů.
V současné době je možné v ČR najít následující digitální komunikační systémy (v pásmech VHF / UHF):
DMR – u nás v současnosti nejrozšířenější systém, jak lokální, tak pro pokrytí většího území
APCO25 – v ČR používají některé státní složky a jen sporadicky
NEXEDGE – v ČR se v současnosti nepoužívá
iDAS – v ČR se v současnosti nepoužívá
Radioamatérská služba
Ani radioamatérským pásmům se digitalizace nevyhnula. V pásmech 145 a 430 MHz můžete zaslechnout v podstatě tři základní digitální systémy z toho dva jsou proprietární – speciálně softwarově vybavené pro radioamatérské účely. Jedná se o známý systém D-STAR (Digital Smart Technologies for Amateur Radio), které vyvinula a koncové terminály vyráběla firma ICOM a později i firma KENWOOD. Druhý systém je FUSION (C4FM) od firmy známé firmy YAESU. Obě tyto technologie umožňují tvorbu infrastruktur pokrývající větší území, ale současně i propojení do těchto sítí po celém světě. Třetím digitálním systémem je standardní DMR, který se u nás používá jak ve formě soukromých lokálních převaděčů, tak převaděčů propojených do mezinárodní amatérské sítě MARC (Motorola Amateur Radio Club) a dle aktuálního vývoje pravděpodobně nakonec ostatní proprietární systémy potlačí a stane se náhradou analogových převaděčů. Velkým skokem v rozvoji těchto digitálních sítí se stala možnost poměrně jednoduchého postavení vlastního „domácího“ nebo lokálního přípojného radiového bodu, který je možný provozovat ve všech systémech současně.
Jednoúčelové digitální systémy
Již v devadesátých letech minulého století nabízela většina výrobců radiotechniky (ale i některé specializované firmy) do radiostanic šifrovací moduly. V drtivé většině se jednalo buď o jednoduché analogové zkreslení hlasu (například invertor hlasu používaný státními složkami v 80 letech), nebo již lepší digitalizace pomocí vokodéru a šifrovacího klíče. V neposlední řadě se jednalo převod hlasu A/D převodníkem, poté zpracování jednoúčelovým vokodérem a zašifrování dat klíčem. Radiostanice pak vysílala jen data a to buď pomocí fázové nebo GMSK modulace. V soukromém sektoru bylo možné koupit takové moduly od firmy ALINCO, ale byly použitelné jen v jejich radiostanicích. Pokud soukromník používal rozšířenější stanice firmy Motorola, mohl použít speciálně upravené moduly například od firmy MIDIAN, TRANSCRYPT, KAVIT nebo NABISHI. Všechny tyto moduly byly většinou programovány pomocí jednoúčelových programátorů mimo radiostanici a s použitím speciálního softwaru. Jediná firma NABISHI nabízela u svých modulů možnost jednak přeprogramování klíčů vzduchem a také použití originálních programátorů k radiostanici a možnost změny nastavení, aniž by bylo potřeba modul z radiostanice vyjmout.
Jednoúčelové šifrovací systémy využívají u nás v podstatě jen PČR (systém SPORA), bezpečnostní a zásahové složky (URNA) a donedávna i Bezpečnostní Informační Služba. Budoucnost těchto modulárních systémů je ovšem mizivá, jelikož na nich není možné budovat jakékoliv komplexní řešení komunikace, jedná se jen o omezení náhodného odposlechu. Problém také nastává v životnosti těchto systémů. Výrobci jako třeba Motorola již nenabízí klasické analogové radiostanice, do kterých je možné tyto moduly instalovat a nabízí digitální stanice (například DMR), které mají šifrování již v základu (nebo za příplatek AES 256 bitové šifrování na úrovni infrastruktury) a tak je další investice do speciálně vyvíjených modulů úplně zbytečná.
Já se osobně domnívám, že budoucnost těchto modulárních digitálních systémů je černá a postupem času (jak bude čím dál tím horší dostupnost servisovatelných částí) budou složky využívající toto zabezpečení donuceny buď přejít na síť PEGAS, nebo později na LTE síť typu PPDR (Public Protection and Disaster Relief).